Menu
Fotoalbum
Jelikož bych chtěl, aby fotogalerie nebyly jenom hromádkou fotek, rozhodl jsem se ke každé z nich napsat její příběh. Tohle je tedy první z nich.
Nutno říct, že už to bylo opravdu hodně dávno. Už je to víc jak 10 let. Některé věci si z té doby pamatuju velmi dobře. Ale spoustu jsem toho už zapomněl. Tak se na mně nesmíte zlobit.
Náhoda tomu chtěla, abych téměř před jedenácti lety v hale Masarykova nádraží objevil plakátek, který zval na týdenní kurzy paraglidingu. Zaujalo mě to velice a tak jsem byl již během čtvrt hodiny přihlášený na první letní běh. Začátek byl ovšem až za čtyři měsíce, takže jsem si musel trochu počkat. Ale brzy jsem se dočkal. Kurz se konal v klasickém terénu našich aviatiků, na Rané u Loun. Vedoucím kurzu byl jeden z průkopníků českého paraglidingu, dnes už veterán, pan Jan Kadlec (Aviatic centrum Praha). My jsme, aniž bychom to věděli, zase byli průkopníky jeho kurzů :-) Nicméně tím více se pan Kadlec snažil brát to zodpovědně. Byli jsme ubytovaní v Lenešicích v hospodě, dokonce s plnou penzí. A každý den brzy ráno jsme nasedli do staré vojenské V3S-ky a hurá na Ranou. Zpočátku jsme trénovali pod kopcem. Museli jsme se naučit udržet naplněný vrchlík nad hlavou. Vůbec by mě nenapadlo, že něco takového je možné. Ale stačí, jen aby trochu foukalo. Každý večer po večeři pak probíhaly přednášky z teorie. Probrali jsme skutečně všechno možné, od aerodynamiky, konstrukce kluzáků, letových režimů a pravidel provozu, výstroje a přístrojů až po základy meteorologie. Je potřeba předem vědět, co všechno se nám může ve vzduchu stát, jak se s tím vyrovnat, či jak tomu raději předejít. Pokud je pilot zodpovědný, není létání o nic nebezpečnější než jízda autem.
Cvičení praxe s padákem je ovšem podmíněno foukáním větru a snesitelnou teplotou. A uprostřed kurzu nejednou nebylo ani jedno, ani druhé. Takže jsme vyrazili do Chomutova k rybníku. A nebyl to ledajaký rybník. Sotva se večer snese černočerná tma... :-) Ba ne, byla na něm lanovka pro vodní lyže. To je opravdu velká legrace. Nikdo z nás to neuměl o nic líp než létat. No ale nakonec jsme i párkrát jeli.
No a koncem týdne nadešla konečně chvíle, kdy jsme se měli poprvé vrhnout s padákem do
prázdnoty. Vstávali jsme kolem třetí ráno, abychom se dostali na kopec před tím, než slunce rozdmýchá termiku.
To abychom měli klidný let. No nebudu to protahovat. Nakonec každý z nás sebral odvahu a skočil. A bylo to
nepopsatelně úžasné. Nedá se to s ničím srovnat. Pod sebou nemáte vůbec nic a až kdesi velmi hluboko pod
vámi je země. Kolem je ticho rušené jen tichým svištěním větru v "lanoví" a vy máte pocit úžasné
neomezené svobody. No prostě stojí to za to.
Tak se nebojte a zkuste to taky :-)